(129) Jaká byla moje dovolená v Gruzii?

Madloba (მადლობა), gaomardžus (გაუმარჯოს), kargad (კარგად)… Tato slova a pár dalších jsem se naučila během posledních dvou týdnů. Vyrazila jsem totiž do Gruzie. Gruzie je nádherná země, kam jsem se chystala už několik let. Před šesti lety jsem se totiž ve Francii seznámila s Mariam, Gruzínkou, která se stala mou skvělou kamarádkou. No, a od té doby jsem měla neustále v hlavě tu malou myšlenku – někdy se musím zajet podívat do Gruzie. Navíc jsme už dost dlouho s partnerem nebyli na žádné dovolené. A tak, když jsme viděli zpáteční letenky pro dva za 300€, ani minutu jsme neváhali a ihned je koupili. Nejzajímavější a současně i nejúnavnější byl fakt, že jsme měli jenom letenky. A nic víc. Věděli jsme, kdy odlétáme a kdy se vracíme, ale co budeme dělat těch 14 dní,… to jsme netušili, protože jsme cíleně neměli žádný plán. Vyrazili jsme jen s dvěma tričky, plavkami a mikinou s tím, že uvídíme na místě. Že se přizpůsobíme situaci a že prostě pojedeme na místa, která nám lidé doporučí. Pracuju totiž jako freelance a neustále plánuju schůzky a lekce, každý můj týden je jiný, k tomu se neustále něco mění,… a proč tedy plánovat ještě dovolenou? Samotný odlet byl taky opravdu zajímavý. V pátek v osm večer jsme vyjíždeli z Brna a teprve v půl sedmé jsme doma začali balit batohy. Bylo to o fous, to je pravda 🙂 Ale potom, když jsme přistáli na letišti v Kutaisi, nám bylo příjemně. Začala nám dovolená, jupí! Je fakt, že jsme si den předem přes airbnb zabukovali jednu noc, abychom si prošli město, zašli na gruzínské jídlo a odpočinuli si po dlouhé cestě. Strejda Google říká, že z Brna je Kutaisi vzdálené 3000 kilometrů a 34 hodin autem. Je potřeba se vyhnout Krymu a Abcházii a jet tedy spodem přes Turecko. No, anebo letět letadlem, to je nejbezpečnější. Styl cestování, který jsme si oblíbili během našeho loňského road tripu, je takový, že se na dobré adresy ptáme lidí v obchodech. Pomocí pantomimy ukážeme, že máme hlad a že hledáme dobrou restauraci. Místní vždy vědí, kam jít. A tak jsme si hned první den dali do nosu. Mmmm, moc dobrý oběd, jen co je pravda. Zelenina, maso, sýr, pivo,… ale ta typická jídla měla teprve přijít. Ta budou později. Na další dny jsme se na základě doporučení rozhodli pro hory. Miluju hory a jsou jen dvě věci, co jsem v Gruzii chtěla vidět – hory a svou kamarádku Mariam. A tak tedy hory a městečko Utsera je pro mě ta nejlepší vzpomínka a také nejpříjemnější čas, který jsme strávili v Gruzii. Je pravda, že jsme byli jen 5km od Jižní Osetie a 30 od Ruska, což bylo také znát. Osetie je již více jak 10 let okupovaná Ruskem, přechod přes hory v Osetii je zavřený, cestování je tady mnohem komplikovanější a lidé tady Rusy nemají rádi ještě více než v ostatních částech země. Ale o politice mluvit nechci. Vztahy Ruska, Gruzie, Turecka a Evropské Unie jsou dost napjaté. Původně jsme chtěli v horské oblasti Rača, tedy v severní Gruzii, zůstat dva dny. Maminka Olga a dcera Nato nám ale nabídli, ať zůstaneme ještě třetí den. A bylo to opravdu super, páč jsme si dvakrát vyšli do hor – hory okolo dosahují 3500 metrů. A my jsme se druhý den vyšplhali do 1700m. Věděla jsem, že příroda je v Gruzii krásná, ale netušila jsem, že je až tak nádherná, dechberoucí, úžasná a výjimečná. Opravdu! S maminkou Olgou jsem si popovídala o historii její rodiny a taky jsem se dozvěděla o historii Gruzie. Například každý Gruzínec zná královnu Tamaru, kterou nazývají King Tamar, první ženu na gruzínském trůně už ve 12. století. Velmi výhodné pro mě bylo to, že umím trochu rusky. Po Gruzii jsme se pohybovali stopem a jen jeden z asi 40 lidí, kteří nás vzali do auta, znal jiný jazyk než gruzínštinu nebo ruštinu. Což je ale větší sranda, protože k základní komunikaci ani žádný společný jazyk není potřeba. Naše nejmilejší momenty ze stopování mohu shrnout do dvou skupin: zaprvé jsme měli 4x štěstí na kamion. Kamioňáci jsou super lidi, vůbec nemluví,