(119) Je těžké bydlet v cizí zemi? /my real story/

Ahoj! Today I have for you a slightly bit longer SlowCZECH audio – 20 minutes. I am going to share with you my personnal experience about living and working abroad and about moving out of my country. What was great? But what was hard? Let’s hear that. Poprvé jsem byla v zahraničí, když mi bylo 5 let. Kde a s kým jsem byla? S rodinou u přátel na Slovensku, hehe. Slovensko pro nás, pro Čechy, není žádné zahraničí. Slovensko jsou kamarádi a bývalá naše část. Slovensko bývala polovina Československa. A navíc jsem ještě byla malá, takže takové cestování není nic komplikovaného. Úplně sama jsem poprvé vyjela mimo Česko, když jsem dokončila střední školu. Jedna paní mi řekla o zajímavé zkušenosti ve Francii. O několik let dříve tam sama byla a tak vyprávěla: “jeden nebo dva měsíce pracuješ jako dobrovolník v mezinárodním kempu. Trávíš den s mentálně postiženými lidmi – hrajete hry, chodíte ven, zpíváte, čtete knihy. Asociace ti zaplatí jízdenku nebo letenku, na místě také asociace platí jídlo, ubytování,… prostě všechno. Mají moc dobré jídlo. A celý kolektiv zhruba 40 dobrovolníků je moc fajn.” “To zní dobře,” říkám. A tak jsem rodičům oznámila, že jedu na měsíc do západní Francie. Bylo nás asi 35 dobrovolníků – polovina byli Francouzi a polovina cizinci. A dva animátoři, kteří se o nás starali – o naše jídlo, o naše pohodlí, ale hlavně o náš denní a týdenní program. Když jsme nepracovali, účastnili jsme se různých aktivit. A každý čtvrtek jsme jeli někam dál na celodenní výlet. V té době jsem se sama učila francouzsky, protože bylo vždy mým snem umět francouzsky. Bohužel byla moje francouzština ještě na docela základní úrovni. A nejvtipnější bylo, že jsem si myslela, že ti dva němečtí animátoři byli Francouzi. Ještě jsem neslyšela rozdíl v přízvuku. Ale dnes moc dobře chápu, že je úplně přirozené mít divný přízvuk, když se učíme cizí jazyk. Nikdo není ihned perfektní. Musím také říct, že jsem rozuměla asitak 30%, co mi lidé říkali, a to bylo opravdu demotivující. Ale nevzdávala jsem se. Byla jsem ještě mladá a hlavně na začátku kempu jsem byla smutná, protože mi chyběla rodina a přátelé. Psala jsem každý den články na svůj český blog, co se mi tu líbí, co se mi tu nelíbí. Ale snažila jsem se si z tohoto měsíce odnést co nejvíc – to znamená nestrávit 4 týdny nicneděláním, ale mluvit francouzsky, ptát se ostatních na jejich kulturu, poznávat místní kraj,… To byl důvod, proč jsem tam jela, a nechtěla jsem, aby můj smutek toto všechno nové a zajímavé zničil. Mimochodem, Fondation John Bost a prázdninové mezinárodní kempy pořád existují, jestli chceš jet na jeden až dva měsíce do Bordeaux. O rok později jsem se do Francie vrátila. Tentokrát do Bretaně – země Asterixe a Obelixe, jak ráda říkám. Bretaň je velmi krásná, protože je daleko a jezdí tam tudíž málo turistů. Dokonce se nejzápadnější část Bretagně nazývá Finistère, latinsky “finis terrae” a v překladu konec země nebo konec světa. V Bretani jsem pracovala celé léto v turistickém informačním centru. Moje úroveň byla kolem B1, dobře jsem psala, ale mluvila jsem pomalu a špatně rozuměla. Ale po měsíci jsem poprvé zvedla telefon a s pomocí kolegů i odpověděla, začala jsem znát klasické otázky turistů a potom i odpovědi. Moje sebevědomí vzrostlo. V lékárně jsem bez pantomimy vysvětlila, že potřebuju špunty do uší, o víkendech jsem na kole cestovala po regionu a chodila na turistické prohlídky, byla jsem i na konferenci o menhirech a dolmenech. Jedla jsem nejlepší zmrzlinu ve Francii, chutnala mušle a ústřice, navštěvovala místní typické trhy, chodila jsem běhat po pláži nebo plavat do moře s přáteli. Protože jsem tady byla úplně sama a nebylo nás 40 dobrovolníků, byla to velmi dobrá zkušenost. Někdy jsem brečela, protože to bylo psychicky velmi těžké,